Temporomandibulární porucha (TMP)

Termín temporomandibulární porucha (TMP), známá též jako Costenův syndrom, myoartropatie temporomandibulárního kloubu (TMK), dysfunkční syndrom TMK, okluzomandibulární porucha či kraniomandibulární porucha zahrnuje klinické obtíže vztahující se k čelistním kloubům, žvýkacímu svalstvu, ale i ke všem dalším souvisejícím strukturám.

Příznaky TMP

U této poruchy můžeme většinou objevit jeden či více objektivních či subjektivních příznaků, občas může být porucha zcela asymtomatická a objevíme ji až při cíleném vyšetření u zdánlivě nesouvisejících potíží. Mezi nejčastější příznaky patří tradiční triáda: bolest, přítomnost zvukových fenoménů či funkční omezení.

Bolest bývá nejčastějším důvodem pro vyhledání odborné pomoci. Může se projevit v místě zdroje bolesti, tzv. primární bolest, nebo místo zdroje bolesti je odlišné od místa jejího projevu, tzv. heterotopická bolest, Nejčastěji se objevuje v inervační oblasti druhé a třetí větve n. trigeminus. Časté je také přenesení bolesti do oblasti temporální, frontální, okcipitální či do svalstva ramene a šíje. Pokud si nejsme jisti zdrojem, zkusíme ho podráždit. Při jeho správném určení většinou dojde ke zhoršení symptomu.

Zvukové fenomény, nejčastěji ve formě různého bouchání, lupání, cvakání, vrzání či skřípání. Může být pro pacienta velmi obtěžující, nebo ho naopak nemusí vůbec vnímat.

Při funkčních poruchách dochází ke změně rozsahu nebo kvality pohybů TMK, Mohou se objevovat u onemocnění intrakapsulárních i extrakapsulárních a často jsou provázeny bolestí. Subjektivní příznaky pacienti nejčastěji popisují jako problémy s otevíráním či zavíráním úst a nekomfortní ukusování či žvýkání. Při těchto poruchách dochází po čase k degenerativním změnám v TMK. Funkční poruhy můžeme rozlišit na hypermobilitu, hypomobilitu, uchylování brady od střední čáry při depresi či elevaci a nebo poruchu okluze.

Terapie temporomandibulární poruchy

Terapie bývá většinou velmi zdlouhavá a vyžaduje velkou dávku trpělivosti jak ze strany pacienta, tak i terapeuta. Využívá se při ní celá škála léčebných metod a postupů.

Na prvním místě by měla být léčba příčinná: Řešení patologického stavu chrupu (Stomatolog, ortodentista), snížení nadměrné stresové zátěže (psycholog či psychiatr), nebo léčba celkových onemocnění (revmatologie, neurologie, rehabilitace)

Na druhém místě by měla být léčba symtomatická: Nejdůležitější je pohovor s pacientem, kde informujeme o diagnóze, možné etiologii, variantách léčby a přibližné době trvání. Vhodné je i u pacienta sebepozorování , kdy se u sebe snaží odhalit a následně odvyknout různým parafunkcím a zlozvykům (např. zatínání a skřípání zubů). Někdy bývají nezbytné i různé imobilizace nebo šetřící režim. Jako součást symtomatické léčby můžeme úspěšně zařadit i mechanoterapii či přímo kinezioterapii, neboli manipulační a mobilizační léčba, ultrazvuk, rázová vlna, masáž a strečing svalů, cvičení na utlumení zatínání a skřípání zubů, nebo například prvky Bobath konceptu (vyrovnání rozdílné délky končetin jejich povytažením) či změna pohybových a posturálních stereotypů pomocí aktivace hlubokého stabilizačního systému (HSS), metody Moshé Feldenkraise  a Alexandrovy techniky.