Funkční poruchy pohybového systému

Mezi funkční poruchy řadíme poruchy funkce kloubů, svalů a nervů, ostatních měkkých tkání, orgánů, orgánových soustav a celého organismu, kdy není primárním důvodem projevu onemocnění organická nebo strukturální příčina. Z toho vyplývá, že funkční porucha je projevem chybné řídící funkce.

Funkční poruchy se nejzřetelněji projevují ve třech systémových, vzájemně propojených, úrovních:

1) svalová nerovnováha – v oblasti funkce svalů

2) poruchy pohybových stereotypů – v oblasti centrální regulace

3) omezení kloubní pohyblivosti nebo hypermobilita – v oblasti funkce kloubů

Funkce svalů bývá značně ovlivněna pohybovým režimem. Nejčastěji uváděné příčiny nežádoucích funkčních změn svalového systému jsou hypokinéza, jednostranné zatížení a psychické napětí. V důsledku jednostranného zatěžování vznikají nadměrně silné a zkrácené svalové skupiny a nadměrně oslabené svalové skupiny.

Funkční poruchy pohybového aparátu bývají často příčinou bolestí a při delším trvání způsobují prokazatelné morfologické změny vyvolávající centrální změny, které lze identifikovat a účinně ovlivňovat.

Zkrácení a oslabení svalu

Svalové zkrácení je stav, kdy sval nedosahuje v klidu své normální fyziologické délky a při pasivním pohybu v kloubu nedovolí zkrácený sval dosáhnout plný fyziologický rozsah pohybu v kloubu, který překračuje a může v klidu vychylovat kloub z nulového postavení.
Rozlišujeme dva druhy zkrácení: zkrácení mírné a zkrácení značné.

Vybrané svaly a svalové skupiny s tendencí ke zkracování – posturální svaly:

m. triceps surea, ischiokrurální svaly, rectus femoris, bederní část vzpřimovačů páteře, m. quadratus lumborum, adduktory stehna,
m. piriformis, m, m. tensor fasciae latae, šikmé břišní svaly, mm. pectorales, m. subscapularis, m. iliopsoas, musculus trapeziuspars descendens, m. levator scapulae, m.sternocleidomastoideus a flexory horních končetin.

Příčiny vzniku oslabení:

1) Absolutní snížení síly svalu v důsledku malé trénovanosti organismu nebo poranění svalu.

2) Oslabení svalu na základě reflexního podkladu, kdy příčinou je porucha v řízení svalového stahu (reflexní útlum antagonisty, přítomnost spoušťových bodů - lokalizovaná oblast svalu, porucha signalizace z poškozeného kloubu nebo poškozených vazů, dlouhodobé protažení svalu).

Vybrané svaly a svalové skupiny s tendencí k ochabování:

hluboké flexory hlavy a krku, extenzory horních končetin, m. deltoideus, dolní a střední část trapézového svalu, mm. rhomboidei, m.serratus ant., m. supraspinatus, m. infraspinatus, hrudní část vzpřimovačů páteře, mm. multifidy, hluboké rotátory páteře, m. rectus abdominis,
m. transverzus abdominis, svaly pánevního dna, gluteální svalstvo.

Svalová nerovnováha

Vzniká v důsledku nevhodného, jednostranného zatěžování pohybového aparátu bez následné kompenzace, nedostatku pohybu a přetěžování, kdy se rozdíly obou svalových skupin značně zvýrazňují.
Rozlišujeme dva typy svalové dysbalance:

1) lokální – v určité svalové jednotce

2) systémovou – v celém pohybovém aparátu, která vzniká nevyvážením dynamicky jednostranného zatížení a přetížením pohybového aparátu.

Typicky nacházíme svalové dysbalance sdružené do syndromů (svalová dysbalance v rámci dolního zkříženého syndromu, svalová dysbalance v rámci dolního zkříženého syndromu, vrstvový syndrom).

Pohybové stereotypy

Pohybový stereotyp představuje dočasně neměnnou soustavu podmíněných a nepodmíněných reflexů, která vzniká na podkladě stereotypně se opakujících podnětů. Nejsou strnulé, ale podléhají vývoji v průběhu času, a to jak z vnitřních příčin, tak jako reakce na změny zevního prostředí.Pohybový stereotyp je popisován jako činnost svalů na principu reciproční inervace (facilitace/inhibice antagonisty).

Poruchy kloubní pohyblivosti

Celková kloubní pohyblivost je ovlivňována řadou faktorů vnějších i vnitřních, vrozených i získaných. Kterákoliv změna v kloubním systému ovlivňuje rovněž funkci svalstva a opačně.
Nejběžnější funkční kloubní poruchy: hypomobilita (omezení kloubní hybnosti), hypermobilita (nadměrná kloubní pohyblivost).

Hypermobilitu dále dělíme na tři druhy:

1) lokální hypermobilita – vzniká v jednom segmentu (např. po úraze, po nevhodném cvičení).

2) generalizovaná hypermobilita – dochází k ní hlavně při centrálních poruchách svalového tonu, při oligofrenii (mentální retardaci),
u  některých neurologických onemocnění.

3) konstituční hypermobilita – postižení celého těla, ve všech oblastech nemusí být ve stejném stupni a nemusí být symetrická. Častěji se vyskytuje u žen a její příčina není známa.

Posturální stereotyp

Posturální funkce není možné dle Koláře chápat striktně jako soubor tzv. posturálních reflexů, ale jako integrovaný program, který
je geneticky predeterminován a jeho součástí je zároveň převod těžiště nad oporu tj. vzpřímení a nákrok – pohybová fáze. Posturální
a pohybové stereotypy jsou tedy velmi úzce propojeny už na úrovni CNS. 

Vybrané patologie posturálních stereotypů z hlediska postavení pánve (šikmé postavení pánve, torse pánve, tvar a stupeň páteřní lordózy, postavení lopatek, knoflíková ramena).

Zdroje:
https://is.muni.cz/do/fsps/e-learning/ztv/doc/funkcni_poruchy_PS.pdf
JANDA, Vladimír. Základy kliniky funkčních (neparetických) hybných poruch: určeno pro rehabilitační pracovníky. Brno: Ústav pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků, 1982. Učební texty.