1. ČÁST

Kořeny manipulační léčby jsou tak staré jako lidské dějiny. Od pradávna v Evropě i mimo Evropu lidoví léčitelé „napravovali“ páteř a děti musely bosýma nožkama pobíhat po zádech unavených dospělých, kteří se vrátili z těžké práce.

První významná škola, která vyučovala manipulaci na profesionálním základě v moderní době, byla osteopatická škola. Založil ji Andresew Still (narozen 1828). Svou školu založil v Kirksvile roku 1894. Nejvýznamnějším průkopníkem lékařem, který prováděl manipulační léčbu, byl Angličan J. A. Mennell. Propagoval osteopatické metody a učil je hlavně fyzioterapeuty.

První země, ve které se prováděla a soustavně vyučovala manipulační léčba, byla ČSSR. Zásluhou akademika Hennera, který podporoval zájem některých spolupracovníků na neurologické klinice FVL UK v Praze o široký obor rehabilitace pohybové soustavy a o možnosti, které slibovaly některé nekonveční metody (mezi jinými také manipulace a akupunktura), se začali lékaři těmto metodám věnovat. Mezi nimi Švehla, Obrda, Starý, Miřatský, Jirout, později Janda, Vele, Lewit. Jakmile se ukázala účinnost a ekonomická efektivnost manipulační léčby, bylo rozhodnuto ministerstvem zdravotnictví (1960) zařadit tuto léčebnou metodu do programu výuky Institutu pro další vzdělávání lékařů.

http://www.karellewit.cz/cs/

Manipulační terapie pomáhá u omezení pasivní i aktivní hybnosti, obnovuje funkci. Neřeší strukturální poruchu, ale obnovuje funkci a to i u strukturální poruchy. Účelem manipulační léčby je obnovit normální pohyblivost v kloubech, včetně kloubní vůle. Můžeme rozlišovat dvě skupiny technik: mobilizační, nárazová.

Mobilizační se v zásadě vztahuje na všechny pohyblivé struktury související s pohybovou soustavou, tj. nejen na klouby, nýbrž také na měkké tkáně. Měkké tkáně obklopují lidské tělo, a tím i pohybovou soustavu. Musí se proto harmonicky a bez odporu pohybovat spolu s pohybovou soustavou, tj. protahovat nebo ve všech vrstvách posouvat. Často funkční porucha měkkých tkání výrazně narušuje pohyb a při tom působí bolest. Pokud se podaří pohyblivost měkkých tkání obnovit, upraví se zpravidla okamžitě i funkce pohybové soustavy. Rovněž vnitřní orgány se chovají jako měkké tkáně (zejména v dutině břišní) a musí se účastnit každého pohybu trupu i bránice.                                                                           

Základní model mobilizací je následující: nejdříve je nutno dosáhnout bariéru (předpětí) a vyčkat. Po krátké latenci se dostaví fenomén uvolnění, který je nutno sledovat až k dosažení normální bariéry. To může trvat 10 až 30 sekund. V případě fascií i více, čím déle, tím lépe. Rozhoduje palpační schopnost terapeuta.

Bariéra je první odpor na který narazíme u každé tkáně. Bariéru rozeznáváme:

•                    Anatomickou – je dána anatomickou strukturou dané tkáně
•                    Fyziologická – je dána napětím tkáně (elestico – viskozní vlastnosti tkáně)
•                    Patologická – je tvrdá, nepruží, může plnit ochranou funkci

Zdroje:

KOLÁŘ, Pavel, et al., 2012. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galen. ISBN 978-80-7262-657-1.

LEWIT, Karel, 1990. Manipulační léčba v rámci léčebné rehabilitace. Praha: Nadas. ISBN 80-7030-096-5.