2. část

Nejčastěji mobilizujeme klouby s omezeným rozsahem pohyblivosti, tzv. funkční blokádou v oblasti páteře a končetinových kloubů. Kromě čekání na fenomén uvolnění se u kloubů často používá pružení po dosažení bariéry. Pružení bývá technicky méně náročná na palpaci, především na schopnost palpace.

Funkční omezení kloubní pohyblivosti (blokády) bývají pravidelně spojeny se spoušťovými svalovými body trigger points (TrPs), které samy omezují pohyblivost a představují hlavní příčinu blokád. Tj. předmět mobilizací. Tato skutečnost zásadně ovlivnila moderní mobilizační techniky: provádíme mobilizace pomocí neuromuskulárních technik tak, že současně relaxujeme svaly. Volíme metodu postizometrické relaxace (PIR), reciproční inhibice (RI), v případě také neurostimulační principy dle Vojty. Fyziologičnost a šetrnost tohoto postupu vyplývá ze samotné podstaty: využíváme činnosti svalů nemocného, tj. jejich cílené aktivace korigující biomechaniku kloubu.

Existuje možnost provést po dosažení bariéry náraz – dochází k nárazové manipulaci, nikoli mobilizaci. Riziko manipulace spočívá v tom, že přechodně vyřazuje bariéru, která má ochrannou funkci, takže dochází k přechodné hypermobilitě. Kombinací technik měkkých tkání a technik s využitím reflexní stimulace dosahujeme mnohem lepšího výsledku než při použití nárazových technik. Nárazové techniky se dnes již nedoporučují.

Jak už jsme zmínili, tak moderní mobilizace využívá metod svalové facilitace a inhibice:

•           PIR – 1.krok: dosáhneme předpětí ve směru mobilizace, 2. krok: pacient klade odpor o minimální síle proti zamýšlené mobilizaci po  dobu alespoň pěti sekund, 3.krok: následuje pokyn pacientovi „povolte“, 4. krok: pacient relaxuje, dochází k fenoménu uvolnění.
•           RI – následuje zpravidla po PIR. Spočívá v tom, že pacient napíná antagonistu svalu s TrPs proti odporu.
•           Dýchání – zpravidla má nádech facilitující účinek a výdech relaxační účinek na kosterní svaly. Proto se většinou kombinuje nádech  s izometrickým odporem a výdech s relaxací.
•           Pohyb očí – facilituje pohyby hlavy a trupu ve směru pohledu a inhibují pohyb v opačném směru. To platí především pro zvedání  hlavy a trupu při otáčení, nikoli však pro úklon.
•           Kombinace – uvedené metody lze velmi vhodně kombinovat tak, že se jejich účinek znásobuje. Platí to především pro PIR, dýchání a  pohyb očí.

 Dále se musíme zmínit o funkčních vztazích mezi vnitřními orgány a pohybovým systémem, které můžeme rozdělit na:

a) vztahy viscerosomatické (visceromotorické)

b) vztahy somatoviscerální

Onemocnění vnitřního orgánu se promítá do pohybového systému vznikem konkrétních reflexních změn – tzv. viscerálním vzorcem. Tento reflexně vzniklý vzorec (typický pro určitý orgán) může pomoci k diferenciální diagnostice. Přetrvávají-li reflexně vzniklé změny dlouhodobě, mohou způsobovat přetěžování hybného aparátu (což může vést k jeho poškození), jednak se onemocnění vnitřního orgánu může projevovat jako onemocnění vycházející primárně z pohybového aparátu (dochází k imitaci onemocnění).

Zdroje:

KOLÁŘ, Pavel, et al., 2012. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galen. ISBN 978-80-7262-657-1.

LEWIT, Karel, 1990. Manipulační léčba v rámci léčebné rehabilitace. Praha: Nadas. ISBN 80-7030-096-5.