Při diagnostice jsou pak opakované testy pohybu při vyšetření pozitivní tak, že provokují příznaky. Kupříkladu na základě vyšetření pro bederní páteř se volí podle Koláře jeden z 18 principů terapie:

1. Prostý leh na břiše, 2. Extenze vleže na břiše, 3. Extenze vleže na břiše s fixačním pásem, 4. Extenze vleže na břiše pomocí sklopného stolu, 5. Udržovaná extenze, 6. Extenze ve stoji, 7. Mobilizace do extenze, 8. Manipulace do extenze, 9. Rotační mobilizace do extenze, 10. Rotační manipulace do extenze, 11. Rotační mobilizace do flexe, 12. Rotační manipulace do flexe, 13. Flexe vleže na zádech, 14. Flexe v sedu na židli, 15. Flexe ve stoji, 16. Flexe ve stoji na stupínku, 17. Korekce laterálního posunu, 18. Autokorekce laterálního posunu

Každý z výše uvedených syndromů vyžaduje specifický přístup k terapii, proto je přesná diagnostika předpokladem úspěchu léčby. Volba principu terapie vyplývá z reakcí při vyšetření do všech směrů pohybu. Při odebírání anamnézy se musíme pečlivě zaměřit na chování symptomů v běžném denním životě.

McKenzie metoda je terapeuticky účinnější u pacientů s bolestmi bederní páteře než pasivní terapie včetně masáží. Petersen et al. (2002) srovnává vliv McKenzie terapie a silového tréninku na snížení disability u pacientů s chronickou bolestí bederní páteře trvající více jak 8 týdnů. 260 pacientů náhodně rozdělili do dvou skupin, kdy jedna skupina prošla McKenzie terapií a druhá intenzivním tréninkem zaměřeným na posilování po dobu dvou měsíců. Výsledky, měřené dva měsíce po terapii, prokazují výraznější tendenci ke zmírnění obtíži u skupiny McKenzie. Tyto rozdíly se však s odstupem osmi měsíců od terapie stírají.

Vznik metody

Za vznik a rozvoj Mckenzie systému může náhoda ve své podstatě náhoda. Roku 1956 Robin Mckenzie na své klinice ve Wellingtonu pozoroval změnu stavu u pacienta, který trpěl bolestí na pravé straně dolní části zad. Tato bolest se šířila až ke kolenu. Stav pacienta se po třech týdnech konvenční terapie nelepšil. Měl problém stát vzpřímeně, mohl se ohnout do flexe, ale extenze mu činila problém.

Pacient si lehl na břicho na rehabilitační lehátko, které zůstalo po předchozím pacientovi na horním konci zvýšené. Pacient setrval v pasivní extenzi trupu přibližně pět minut. Když se R. Mckenzie vrátil, byl překvapen, že pacient udával výrazné zlepšení obtíží. Bolest v dolní končetině ustoupila, a navíc se bolest v zádech přemístila z pravé strany na střed.

            Byl schopen stát vzpřímeně a extenze trupu mu nezpůsobovala obtíže ani bolest. Zlepšení stavu přetrvávalo a bolest v končetině se již neobjevila. Následující den byl umístěn cíleně do stejné polohy a zbývající symptomy odezněly.

Matěj Faltys